Historie supervize ve světě

Kdy a kde se zrodil tradiční model supervize není zcela jasné. Koncem 19. století se začal termín supervize objevovat v anglosaském světě v rámci Asociace dobročinných organizací. Agenti – supervizoři byli placení jednatelé, kteří byli k dispozici dobrovolníkům (určití předchůdci sociálních pracovníků), kteří sbírali informace a podklady o sociálních případech a za pomoci supervizora je řešili.

Farář Samuel Barnetta se studenty, se kterými se společně usadil v roce 1884 v nejzanedbanější části Londýna v domě pojmenovaném Toynbee Hall (dnes je považován za první komunitní centrum v západním světě), založil první komunitní centrum s cílem poskytovat bezprostřední pomoc všem příchozím. Se svými spolupracovníky pak jednou týdně individuálně probíral jejich případy.

Ve 20. století formovala vývoj supervize řada vlivů. V obou předchozích uvedených případech šlo o individuální práci, resp. o roli supervizora jako nadřízeného odpovědného za kvalitu práce. Po 1. světové válce se pozornost sociální práce výrazně zaměřila na rodinu. Začala se projevovat potřeba metodické přípravy supervizorů.

Dvacátá léta byla velmi ovlivněna učením S. Freuda, do supervize byla uvedena představa o zkoumání osobních psychodynamických východisek. Objevuje se první odborná literatura věnovaná supervizním technikám, porada personálu nad případem se stává jednou z prvních supervizních metod.

Ve čtyřicátých letech minulého století se poprvé objevila balintovská skupina, jejímž zakladatelem byl Michael Balint (1896 – 1970), anglický lékař, psychoanalytik. Uvědomil si, že překážky ve vztahu mezi lékařem a pacientem překážejí v účinné léčbě. Balintovská skupina pak měla za cíl pomoci všem, kteří žijí v nějakém (problematickém) profesním vztahu se v něm lépe orientovat. Tento první systematický postup lze považovat za předchůdce supervize.

Vedoucí zde má spíše úlohu facilitátora, chod skupiny spíše jen moderuje. Balintovské skupiny jsou strukturovány do pěti fází:

1. Expozice případu

Vedoucí vyzývá účastníky ke krátkému předložení případu, lze pojmout nějakou kreativní formou (např. ve formě názvů hororových filmů), následně se vybírá z dané nabídky. Vybraný účastník pak svůj případ podrobně představuje.

2. Fáze otázek

Ostatní členové skupiny pokládají otázky k dané problematice.

3. Fantazie

Všichni sdělují, co je k případu napadlo, mohou popisovat i nejrůznější své fantazie, obrazy.

4. Fáze praktických nápadů a řešení:

Účastníci skupin navrhují vlastní řešení situace, svoje připomínky mohou začínat slovy: „ Já na Tvém místě…“

5. Shrnutí:

Předkladatel příběhu dostává opět prostor, aby vše pečlivě zhodnotil.

V roce 1949 definuje Robinsonová supervizi v sociální práci jako „vzdělávací proces, v němž osoba vybavená určitými znalostmi a dovednostmi přijímá odpovědnost za výcvik osoby, která je vybavena méně“.

Šedesátá léta otevřela zkoumání nových modelů supervize a experimentování s nimi. Objevil se smíšený rozvrh individuální a skupinové supervize a setkával se s velkým úspěchem. Balintovský způsob práce se začíná objevovat i v mimolékařských pomáhajících profesích.

V 80. letech začaly vycházet časopisy Supervision a Supervise.

V roce 1994 byla založena Evropská asociace pro supervizi (EAS) Jejím cílem je podporovat a využívat nové metody supervize (a koučinku) v práci s různými kulturami v rámci Evropy, čehož je dosahováno například pořádáním konferencí či kongresů. EAS se rovněž soustřeďuje na pořádání konferencí, na rozvoj organizací a na výzkum, zaměřený na analýzu efektivity metod supervize v Evropě.