Od padesátých let byla supervize v úzké podzemní pražské skupině psychoanalytiků součástí psychoanalytického vzdělávání. V roce 1967 začal Jaroslav Skála s Eduardem Urbanem a Jaromírem Rubešem provádět supervizi ve výcvikových skupinách i supervizi výcvikového týmu vedoucích komunit. V roce 1981 začal první tříletý výcvik ve vedení bálintovských skupin, které byly součástí supervizní části vzdělávání v SURu. Výcvik inicioval s J. Skálou zejména Jiří Růžička, vše se odehrávalo na půdě Skálova kabinetu pro vzdělávání v psychoterapii. Od 80. let začal Jaroslav Skála zavádět balintovskou skupinu také do soudnictví a vězeňství, později do školství.
V roce 1995 se konalo v Jánských Lázních třídenní sympozium o supervizi v psychoterapii, byla to vůbec první výměna supervizních zkušeností různých škol a směrů u nás.
Supervizi zařazuje na počátku 90. let do svého vzdělávání také Asociace manželských a rodinných poradců, ve druhé polovině 90. let se objevuje potřeba supervize pracovníků v nově zaváděném systému komunitní péče o duševně nemocné.
V druhé polovině devadesátých let začaly probíhat krátkodobé, nesystematické kurzy supervize pro sociální pracovníky, kurátory apod. Na ně navázala koncepce tzv. rozvojové supervize.
V roce 2002 byl ustanoven český institut pro supervizi, jenž byl výsledkem cca pětileté spolupráce mezi Českou asociací pro transakční analýzu, Pražským psychoterapeutickým institutem a britskou psychoterapeutkou a supervizorkou Julií Hewson z Velké Británie.
V oblasti školství můžeme v tématu supervize hovořit zhruba od roku 2003, kdy se první skupina absolventů výcvikového programu ve skupinových formách práce s dětmi a mládeže (jedna z větví SUR) rozhodla a podala projekt na MŠMT s cílem vzdělávat se v supervizi (Masáková, V., in Havrdová, Z., Hajný, M., et al., 28, str. 174 – 175).